Náš patron

Evropský humanista Přemysl Pitter

Možná vůbec netušíte, jak významná osobnost české historie se pod tímto jménem skrývá. Přemysl Pitter je nazýván českým Oskarem Schindlerem či Nicholasem Wintonem, neboť v době nacistické okupace a těsně po ní pomohl stovkám trpících dětí bez ohledu na jejich národnost a vyznání.

Přemysl Pitter, muž s obrovským morálním kreditem, vždy působil ve jménu hodnot jako je úcta k bližnímu, k rodině, respekt k lidské důstojnosti. Byl stoupencem lidskosti a mužem tolerance, odpůrcem válek, jejich nesmyslnosti a hrůzy. Jakékoliv násilí v mezinárodních a mezilidských vztazích mu bylo cizí. Jeho filozofie byla postavena na Kristu, Chelčickém, Tolstém či Ghándím.

Jeho životním krédem se stalo motto:

Bez lásky, bez lidskosti, bez soucítění člověka s člověkem nic neobstojí.

Z vojáka pacifistou

Po vypuknutí 1. světové války se jako osmnáctiletý mladík přihlásil jako dobrovolník do rakousko-uherské armády.  Když po prvním střetu spatřil pláň posetou mrtvými těly, nedokázal už vystřelit. Vrátil se z války zcela proměněn: z ateisty se stal věřícím křesťanem, z válečného dobrovolníka vyhraněným pacifistou. Rozhodl se, že namísto zabíjení bude do konce svého života pomáhat trpícím a utlačovaným…

Po návratu z války si všímal po Žižkově se potulujících opuštěných hladových dětí, jimž se otcové z války již nevrátili. Se svými přáteli, dobrovolníky, jim obstarával jídlo, šaty, boty, organizoval pro ně nedělní loutková představení pod širým nebem. Začal uvažovat o výstavbě objektu, kdy by děti mohly smysluplně trávit volný čas.

Milíčův dům

Z darů přátel a příznivců se mu podařilo na Žižkově otevřít Milíčův dům.  Žižkovské děti zde mohly trávit čas po škole, dělaly si zde úkoly, hrály si, pracovaly v dílnách. Byla zde knihovna, hudební sál a venku hřiště se zahradou. Děti se zde mohly najíst, osprchovat, ti nejchudší dostávali ošacení a jídlo. Denně sem docházelo na 150 až 200 dětí, mezi nimi i dívka jménem Olga Šplíchalová, později Havlová.

Přítel utlačovaných

Coby křesťan se Pitter naučil vidět bližní ve všech lidech, především v pronásledovaných.  Ve válečných letech byli těmito pronásledovanými židovští spoluobčané. Byli pokořováni, byl jim zabavován majetek, platil zákaz styku s Židy.

Hned od vyhlášení protektorátu se Přemysl Pitter ujímá židovských spoluobčanů, zvláště dětí. Ukrýval je, navštěvoval židovské rodiny v jejich domovech, nosil jim potraviny a ošacení. Židů ale postupně ubývalo – byli deportováni do koncentračních táborů v Terezíně a Osvětimi.

Sám proti zlu

Díky k všem svým aktivitám byl v r. 1940 předvolán k výslechu do centrály pražského gestapa. Byl připraven na nejhorší. Na otázku šéfa gestapa „Skrýváte židovské děti, navštěvujete židovské rodiny, nosíte jim potraviny, pomáháte jim s výbavou na transport?“  „To je pravda, “ řekl Pitter. „Ale z lidského hlediska to jistě pochopíte.“ Nastalo dlouhé hluboké ticho. Pohnutý esesák Pittra propustil s tichými slovy: „Můžete jít…“.

Ani potom ale Pitter nepřestal ilegálně pomáhat židovským dětem.

Blíží se konec války..

V květnu 1945 skončila nejhroznější válka dosavadních dějin lidstva. Vyžádala si 20 milionů životů. Už s blížícím se koncem války zvažovali vychovatelé Milíčova domu, co by mohli udělat pro ty děti, které válka připravila o domov a rodiče.    

Ještě se na silnicích střílelo, když se člen zdravotně-sociální komise Přemysl Pitter vydává s nákladním autem do Terezína zde nakládá zbídačené děti a odváží je do Prahy.

Dětské ozdravovny

Kapacita Milíčova domu však nestačila. Díky další náhodě se Přemyslu Pittrovi podařilo získat k užívání čtyři zámky nedaleko Prahy, vesměs konfiskáty po odsunutých německých vlastnících. S pomocí přátel a spolupracovníků je v několika dnech přeměnil na útulné dětské ozdravovny.

K vychovatelské činnosti v Milíčově domě tedy nyní přibyla Přemyslovi a jeho spolupracovníkům spousta práce na zámcích.  Zuboženým dětem pomáhali zotavovat se z právě prožitých traumat. Dětem byla poskytnuta lékařská péče, kvalitní strava, ale hlavně láskyplné zacházení.

Ale to nebylo všechno, osud připravil Přemyslovi další naléhavý úkol…

Pomoc německým dětem

Náhoda tomu chtěla, že se Pitter s Olgou Fierzovou (jeho celoživotní spolupracovnicí) nenadále ocitli v jednom z internačních táborů, kde byly po skončení války shromažďovány rodiny Němců. 

V pražských školách a sokolovnách bylo zřízeno na 30 internačních táborů s tisíci německými rodinami. Byl šokován, když se mu otevřelo peklo, o němž kolemjdoucí občané neměli tušení. Těžce nemocní a děti leželi v nevýslovné špíně, lidé stižení úplavicí leželi ve vlastních výkalech.  

Nastala vyčerpávající cesta po úřadech, na kterých Přemysl líčil otřesné poměry v internačních táborech a snažil se je vyburcovat k pomoci. Díky jeho neúnavné trpělivosti se mu nakonec podařilo získat povolení k převzetí všech nemocných německých dětí do zámeckých ozdravoven. 

Německé děti byly vychovávány společně s dětmi židovskými, polskými, slovenskými a podkarpatoruskými. Děti se učily vzájemné toleranci a odpuštění, což bylo v poválečném kontextu něčím zcela nevídaným.

Akce “zámky” byla ukončena v roce 1947 a během dvou let jí prošlo a bylo předáno příbuzným či náhradním rodinám 810 dětí různých národností.

Nucená emigrace

V roce 1951 ho komunisté donutili k emigraci omezováním jeho činnosti a také hrozbou zatčení a práce v uranových dolech v Jáchymově. Usadil se v Německu, kde se po 10 let se staral o uprchlíky z komunistických zemí a poskytoval jim pastorační a sociální péči v uprchlickém táboře Valka nedaleko Norimberku.

Závěr života

Poslední roky života prožil ve Švýcarsku, kde až do vysokého věku pokračoval ve svých nezištných aktivitách pro druhé. Pomáhal nadále uprchlíkům, povzbuzoval krajany v exilu, založil Husův sbor Čechů a Slováků v Curychu, věnoval se publikační činnosti, spolupracoval s BBC a rádiem Svobodná Evropa.

Totalitní režim nedovolil, aby s jeho činností byla seznámena širší veřejnost, proto je tento duchovní velikán oceňován spíše v zahraničí než u nás. Teprve v posledních letech se o něj opět začali zajímat historici a publicisté. Úředníci ministerstva školství uvažují o zařazení jeho životního příběhu do výuky československých dějin 20. století.