Život tříd

VZDĚLÁVACÍ PLÁN WALDORFSKÉ ŠKOLY

Původně byl vzdělávací plán waldorfské školy koncipován pro dvanáctileté vzdělávání. To však v našich podmínkách není za současné situace možné, a tak vycházejíc z poznatků o potřebách dítěte a pedagogického pojetí a vzdělávacích cílů Tobiase Richtera, využívá naše škola koncepce pro devět tříd základního vzdělávání.

Ještě bych na úvod ráda citovala z Richtera: „Vzdělávací plán waldorfské školy prostě nemůže být nějakým souborem předpisů a pravidel, tedy něčím, co by se mělo doslovně zachovávat a co by proto zároveň bylo napadnutelné. Nic by nebylo více na škodu výchově ke svobodě – velkému cíli, který si waldorfská pedagogika klade – než předpisy omezující iniciativu učitele.“ (Předmluva Vzdělávacího plánu pro 1. – 12. ročník waldorfské školy)

Pojetí každé třídy je tedy vždy originálem, avšak zakládajícím se na pozorování konkrétních potřeb dané třídy i studiu učitelů vývojových procesů lidstva a Nauky o člověku. Učitelé se zároveň snaží pracovat sami na sobě, aby byli schopni správně vnímat i chápat projevy dětí a mohli jim prostřednictvím učební látky pomáhat ve vývoji. Jak učit je přitom stejně významné jako co učit. Důraz je kladen především na snahu o umělecké pojetí vyučování. (Děti by měly v tomto časovém období nahlédnout svět jako krásný.) Mnohdy se výuka pak liší od pojetí v klasické základní škole, což se projevuje například i v tom, že waldorfská škola nepreferuje používání „pasivních“ učebních pomůcek – učebnic, ale i audiovizuálních pomůcek včetně nejnovějších technologií, které často oslabují kontakt mezi učitelem a žákem, či zprostředkovávají „prefabrikovaný“ pohled na svět, jenž bez oživujícího impulsu učitele může zůstat žáky neuchopen. (Richter, s. 23) Tyto pomůcky nacházejí na waldorfské škole tedy jen omezené uplatnění, a to především na vyšším stupni a spíše v případech, kdy se jeví, že to má smysl pro samostatný rozvoj žáků.

Výuka na waldorfské škole probíhá v tzv. epochách. Epochou se míní obvykle tří až čtyřtýdenní období, ve kterém se žáci  v době hlavního vyučování (na naší škole) od 8:20 – 10:20  věnují jednomu předmětu. Na prvním stupni se střídá jen málo předmětů, hlavně český jazyk a matematika, postupně se přidávají různé naukové předměty.
Po hlavním vyučován í se již střídají 45-ti minutové bloky (hodiny), ve kterých se žáci zaměřují na „odborné“ předměty – jde zejména o cizí jazyky, výchovy, pracovní činnosti a později i cvičné hodiny matematiky a českého jazyka, aby žáci měli s těmito předměty stálý kontakt.

Je samozřejmě důležité strukturovat vyměřený čas pro výuku tak, aby byla pro děti přínosná a ne vyčerpávající. Různé činnosti se proto střídají. Obvykle však struktura epochového vyučování zahrnuje jakousi rytmickou část (na počátku), ve které se děti hýbou, zpívají… Dále samotnou výukovou část, která může být samozřejmě ještě dále různě členěna dle potřeb konkrétní třídy a vyprávěcí část, ve které už děti spíše odpočívají při poslechu „vyprávěcí látky“.
Vzhledem k pozdějším začátkům vyučování a velké přestávce v rozmezí 35 minut je potřeba počítat i s pozdějším zakončením vyučování.

KRÁTCE OBECNĚ K JEDNOTLIVÝM TŘÍDÁM:
1. – 3. třída – Děti se snažíme vést k u prožívání vlastního těla v pohybu, rozvíjet tělesnou obratnost v pohybových hrách. Už od 1. třídy se děti učí dva cizí jazyky, prožívají jiný způsob vyjadřování, jiný pohled, což jim rozšiřuje obzory. Ve výtvarné výchově jde o seznámení se s barvami a o poznání duševních kvalit, které jsou s nimi spojené. V hudební výchově jde také o poznání vnitřní barevnosti tónů, využívá se pentatonických fléten, na které děti začínají hrát hned v první třídě.
Prostor a čas i zvuky řeči či tóny pak mají děti možnost prožívat i při výuce eurytmie, kde se viditelně znázorňují.
4. -6. třída – Děti mají v tomto období jiné duševní naladění, než tomu bylo v prvních třech letech. Vztah k přírodě a lidem se vyznačuje větším odstupem. Zatímco dříve se dítě cítílo více součástí světa, nyní je jaksi vyčleněné a sebe vnímá odděleně. Dokáže tak svou pozornost upírat do okolního světa. Postupně přichází ke kauzálnímu myšlení, učí se svět chápat. Zde je důležité, aby spojení se světem neztratilo, podílelo se svou prací na světě.
7. – 9. třída – V tomto období děti opět procházejí proměnou, opět získávají nový vztah ke světu. Proměňují se nejen fyzicky (velký růst), ale i niterně, dosahují pohlavní zralosti a svým niterným životem se dotýkají vnějšího světa. To někdy dospělé v okolí děsí, někdy to děsí i dospívající samotné. Jejich myšlení je schopno abstrakce, rozvíjí se pojmové myšlení, které usiluje o vytváření vztahů mezi jednotlivými jevy, a tím chce z odloučenosti najít cestu k nové celistvosti. Obvyklá nestálost, vrtkavost může být pouhým hledáním se v nově prožívaném světě. V této fázi se obvykle výuka částečně rozdělí mezi různé učitele na základě jejich odbornosti. Pokud je to však možné preferujeme výuku vedenou třídním učitelem tam, kde je to jen možné.
Žáci mají v tomto věku velkou sílu, kterou potřebují někam vrhnout, ale často ještě potřebují pomoc dospělých, aby jim naznačili jak a umožnili tuto sílu zkultivovat.
Ve školní výuce přistupují nové vědní předměty – fyzika (přichází už v 6. třídě), chemie, informatika.