Waldorfská pedagogika

Takto široce pojaté výchovné poslání je patrné už při zevním pohledu na obsah výuky. Vedle vědomostních předmětů je v ní totiž velmi mnoho místa věnováno jazykům, uměleckým předmětům, ručním pracím a základům řemesel. Ještě význačnějším rysem waldorfské školy je ovšem způsob, jakým se děti k poznatkům a dovednostem dopracovávají. Učitel se snaží dovést děti k vlastnímu zážitku věcí, k samostatnému poznání. Poznatky nejsou pro děti jen sbírkou informací, ale odpověďmi na otázky, které jim vyvstaly při společné práci s učitelem. Nutným předpokladem této práce je správné chápání vývojových fází, jimiž děti procházejí – ke mnohým otázkám jsou děti schopny dospět teprve na určitém stupni zralosti.

Podstatným prvkem waldorfského vyučování je společenství. Žák si ve škole nevytváří jen vztah k učiteli a k probírané látce, ale také – ba především – vztah ke svým spolužákům ve třídě. Waldorfská škola s tímto vztahem plně počítá a zapojuje jej do své metodiky. Atmosféru vyučování neurčuje konkurence, kdy jednotlivé děti usilují o co nejvyšší vlastní hodnocení bez ohledu na druhé, ale týmová spolupráce směrem k vytčenému cíli. Kvality jednotlivců se uplatňují v rámci společenství, přestávají být osobními jednostrannostmi a stávají se společnými možnostmi.

Jako každá waldorfská třída, měla by i celá waldorfská škola být celistvým organismem, do něhož jsou zapojeni žáci, učitelé i rodiče, jejichž společným cílem je vzdělávání. Spolupráce školy a rodičů bývá proto mnohostrannější i mnohem intenzivnější než v jiných školách. Společné školní akce, jichž se účastní i rodiče, jsou páteří školního roku, a mnohé žákovské aktivity, které jsme spíše zvyklí vnímat jako mimoškolní, se odehrávají v rámci školy.

Charakteristika waldorfské pedagogiky

Waldorfská pedagogika bývá zařazována mezi alternativní pedagogické proudy současnosti a skutečně představuje v mnoha zemích výraznou alternativu k tradičnímu školskému systému.

Podnětem k založení první Svobodné waldorfské školy ve Stuttgartu ředitelem továrny Waldorf Astoria Emilem Moltem v roce 1919 byly ideje Rudolfa Steinera (1861-1925) o postavení vzdělání a školy v kulturním, sociálním a hospodářském životě společnosti. Svobodná škola se měla stát zdrojem nových tvůrčích sil pro duchovní život společnosti, pramenících z nastupující generace.

Waldorfská pedagogika vychází z anthroposofické antropologie Rudolfa Steinera, která má základ v moderním vědeckém způsobu pozorování světa a je rozšířena o poznání duševní a duchovní skutečnosti. To umožňuje mnohostranný pohled na vývojové kroky dítěte a mladého člověka, na proměny a rozvoj jeho vztahu ke světu a jeho schopnosti učit se. Učební plán, metody a obsahy výuky waldorfské školy jsou z tohoto poznání přímo odvozeny. Na základě Steinerovy antropologie vzniklo od roku 1919 až do současnosti na celém světě mnoho stovek pedagogických, léčebně-pedagogických a lékařských zařízení.

Waldorfská škola byla založena jako jednotná dvanáctiletá všeobecně vzdělávací škola pro děti všech sociálních vrstev společnosti. Tato škola ve své pedagogické práci i ve své sociálně-ekonomické organizaci usiluje o nezávislost na ideologických, hospodářských a jiných zájmech státu.

Waldorfská pedagogika chápe činnost učitele jako umělecký proces, který by měl probíhat s respektováním určitých zákonitostí, jinak ale zcela individuálním způsobem. To jí umožňuje, aby v každém kulturním a národním prostředí, v nejrůznějších školských systémech přijala místní originální podobu, ale zároveň si zachovala svého osobitého ducha.

(Převzato z časopisu “Člověk a výchova”)